Žil jsem už za dob takzvaného minula. A tak si pamatuji, jak jsme byli vychováváni k tomu, abychom se v této zemi a ve východním bloku cítili být doma. Propaganda nás válcovala, byli jsme utvrzováni v tom, že právě tady je to nejlepší a že můžeme být rádi, že žijeme v tom, v čem žijeme. A my jsme to aspoň na veřejnosti poslušně papouškovali, protože jsme neměli na výběr. Jak pravil černý humor, měli jsme u nás sice svobodu projevu, ale na rozdíl od západu už ne i svobodu po projevu.

Prostě jsme museli být smířeni s tím, že budeme navždy doma tady, za železnou oponou. A spousta lidí rezignovala. Ne každý se mohl dostat za hranice ‚tábora míru a socialismu‘, a z těch, kdo se tam dostali, se ani zdaleka ne každý rozhodl tam zůstat a o svém opravdovém domově si rozhodnout sám. Protože ti, kdo by tam zůstali, by odsoudili ty, kdo zůstali ‚doma‘, k represím ze strany režimu, před nimiž nebylo úniku.

Měli jsme tedy tehdy domov, ale doma jsme se v něm právě moc necítili. A je dobře že ty doby už dávno odvál čas. A že už u nás vyrostla nová generace, která si může o svém domově rozhodovat sama, svobodně a bez nátlaku.

Dnes už je každý svého štěstí strůjce. Ale co to znamená? Někdo se chopil příležitosti a dokázal ji využít. A mnohým se to jistě ještě podaří také. Ale současně je tu pořád ještě mnoho těch, kdo si zvykli na postavení psa uvázaného u boudy. I když už uvázaní nejsou, stále ještě ze zvyku doběhnou jenom tam, kam je dřív řetěz pustil, a tam se zastaví. A dál, za nějakým tím svým snem, nejdou. Jsou spokojení s tím, že dostanou nějakou tu pohozenou kost a že mohou svým novým pánům aportovat. A jsou vděční za každý rádoby dar.

Těm posledním bych jejich volbu klidně přál. Když se v pozici otroků cítí jako doma, budiž jim přáno. Jenže, jak je vidno, tito ve volbách táhnou celou naši společnost do nového minula. A nedivil bych se, kdyby jednou zase prosadili pevnou ruku totalitního režimu. Aby tu byli doma jako kdysi. V kriminále, který jim dával pocit jistoty. A ze kterého nebylo úniku.