Je úplně normální a také je zároveň v pořádku, že každý člověk vnímá krásu úplně jinak. Pro někoho krása znamená něco úplně jiného a někdo na krásu nehledí vůbec. Někdo třeba hledí na to duševno a na tu vnitřní rovnováhu a na tu vnitřní krásu člověka. Kdybych se zeptala vás, jestli je pro vás vnější krása důležitější než ta vnitřní krása, tak co byste mi odpověděli? Mnoho lidí říká, že samozřejmě asi ta vnitřní. Jenomže já tomu asi tak moc nevěřím. Protože třeba když jsem se s někým bavila a dotyčný se mi vůbec nelíbil, ale potom jsem zjistila, že je hodný a citlivý a romantický.

Tak najednou jsem na něj začala mít úplně jiný pohled, takže jsem zjistila, že mě osobně jde opravdu o tu vnitřní krásu než o tu vnější krásu. Nemám totiž ráda agresory a vezměte si, kdyby se třeba se zamilovali do nějakého opravdu krásného sexy muže, o kterém byste potom zjistili, že je agresor anebo nějaký alkoholik? Myslím si, že takového byste potom vůbec nechtěli. Hodně lidí by potom asi litovalo, že si vybrali takového alkoholika, i když je přes to krásný. Já si myslím, že každý člověk vlastně svým způsobem krásný, protože každý člověk má jiný styl a jiný vkus.

Také záleží na tom, jestli člověk o sebe pečuje, protože pokud se bude zanedbávat a nebude o sebe vůbec pečovat, tak je potom logické, že nebude vypadat tak moc extra dobře, tak dobře, jak by si třeba člověk přál. Já například chodím ke kosmetičce a také na masáže a také ke kadeřnici. Moc mě baví o sebe pečovat a myslím si, že je to dobře, protože každý člověk by měl o sebe pečovat. A i když máte třeba už dlouholetý vztah, jste ve vztahu dlouho, tak to neznamená, že byste se měli přestat o sebe starat. Já si myslím, že když se budete starat o sobě opravdu celoživotně, že se vám to vyplatí. Někdy se stává, že bohužel partner, když se mu přestanete líbit a raději půjde se podívat někam jinam. Tímhle vás ale nestraším, že jste oškliví a že byste měli za sebou něco dělat. Každý to vidí jinak. 

V dnešní době je tolik knih, že ani nemůžete vědět, kolik jich je. Já mám také ráda knihy, knihy jsem si oblíbila už jako malá holka. A to hlavně kvůli tomu, že moje rodina byla opravdu hodně sečtělá, celá moje rodina četla knihy, a proto jsem si řekla, že až budu studovat střední školu anebo vysokou školu, že mě vlastně studium půjde téměř samo, protože když člověk rád čte a má něco načteno, tak potom samozřejmě mu studium a další učení jde asi lehce. Byla jsem ráda, že tohle byl přesně můj případ. Navíc můj dědeček byl vědec. On se zajímal o medicínu, chtěla jsem tohle dělat také.

Jenomže bohužel vysoká škola lékařská mi nevyšla. Nějak jsem se ztratila v latině, i když věda mě stále bavila, tak jsem si řekla, že můžu také dělat něco jiného. Dala jsem se na patologii. Když jsem řekla rodičům, že budu patolog, tak jsem ji všichni smáli. Je to sice důležité povolání, ale takové vtipné. Chápu, že pro ženu je docela jako být patolog takové vtipné a náročné, protože moje maminka mi říkala, že když budu patolog, že prý si ani nenajdu partnera. Myslíte si, že tohle je normální? Já si myslím, že není. Proč by patolog si nenašel partnera a já jako patoložka? Proč bych se nenašla nějakého muže? Vždyť to je úplně něco jiného.

Je to normální. Je to normálně jako každé jiné zaměstnání anebo každé jiné studium. Někdo je zdravotní sestra a někdo je hrobař, někdo je prodavačka nebo inženýr a někdo je patolog. Je na tom absolutně nevidím nic zvláštního anebo divného. A proč by žena nemohla být patolog, tak tomuhle už vůbec nerozumím. Moje maminka mi to ani pořádně nevysvětlila, ale řekla jsem si, že když mě baví věda a lékařství a medicína, takže jednoznačně patolog budu. Změnit povolání přeci můžu kdykoliv, když nebude bavit patologie, tak třeba budu dělat jenom zdravotní sestru anebo půjdu prodávat někam do obchodu. 

Letecká doprava není žádná legrace. To je jistě pravda. Aby tato byla bezpečná, musí se samozřejmě udržovat letadla v bezvadném technickém stavu, je třeba mít plně kvalifikované piloty. Ale nejen to. Jsou tu i záležitosti vnější, které mají na tuto dopravu rovněž velký vliv. Nejen na silnicích, ale i na nebi bývají ‚zácpy‘, které komplikují situaci, vliv tu má i počasí, i lidský faktor, jakým je třeba letištní personál. A všichni nejen z nedávné doby víme, co všechno se může na situaci v letecké dopravě podepsat.

Ale někdy nejsou problémy jenom na straně aerolinií, letišť nebo počasí. Někdy se na situaci podepíší klidně i úřady. Jako je tomu právě nyní. Tentokrát naštěstí ne u nás, ale na opačném konci světa. Což se ale mne a jistě nejen mne také dotkne. Protože v dnešním globalizovaném světě souvisí všechno se vším.

V tomto případě jde o Jihoafrickou republiku. Která byla zejména v poslední době v mých očích synonymem pro dokonalost letecké dopravy. Protože i tam občas nějaká ta potíž vznikla, ale ve srovnání s tím, co jsem zažil jinde, to byly banality.

Vzpomínáte si třeba, jak letiště v Praze před nedávnem posílalo do světa letadla bez naložených zavazadel, protože ‚nebyli lidi‘? To se mi v JAR nikdy od roku 2001 nestalo. I tam mi jednou sice přivezli zavazadla se zpožděním, ale jen krátkým a zaviněným zmatky kvůli špatnému počasí a náhradním letům. V posledních dvou letech se nestalo, že bych z Prahy odletěl aspoň relativně načas, a pokaždé jsem tak zoufale dobíhal navazující letadla v Istanbulu, Doha nebo Londýně, zatímco v Jižní Africe se to stalo jenom jednou, a to vinou tureckých aerolinií.

Ale teď už to začínají mršit i v Jižní Africe. Nikoliv letecké společnosti, ale úřady. Tamní letové navigační služby (ATNS) se totiž rozhodly, že je třeba provést údržbu postupů podle přístrojů na různých letištích, a že se tedy na některá nebude smět nově létat jenom podle navigačních přístrojů jako doposud. Na letiště v George, Kimberley, Polokwane, Mthatha a Richards Bay se tak bude smět létat jen tehdy, když bude možné vizuální přiblížení. Tedy třeba ne za tmy, v mlze nebo zataženém počasí. Dočasně, ale neznámo jak dlouho.

Doposud to prostě fungovalo. Ale zejména při počasí v George hrozí, že lidé začnou končit na náhradním letišti v Kapském Městě. Na což se tedy rozhodně netěším. Až tam za pár měsíců zase poletím.

S přítelem jsme 5 měsíců. Všechno bylo růžové. Tvrdil mi a pořád mě přesvědčoval, že jsem žena jeho života a podobně. Udělala jsem všechny kroky k tomu, abychom mohli být spolu. Najednou mi řekl, že chce čas a že se mi ozve. Zhroutil se mi svět. Je to pár dní a já nevím co dělat, jestli mám čekat a jak dlouho. Nejradši bych mu zavolala anebo napsala, ale bojím se, že mi řekne, že na něj tlačím. A všechno tím ještě pokazím. Nemůžu pracovat a všechno se na mě valí. Vůbec nevím, jak reagovat. Jestli čekat, případně jak dlouho, anebo to rozseknout. Jestli si mám hrát na hrdou i když v duši mám jediné přání, a to být ještě s ním anebo mu říct pravdu, že jsem úplně na dně.

Myslím si, že na něj tlačí bývalá, se kterou se rozešel, když jsme se poznali. Je ublížená. A odpustila by mu asi cokoliv, jen aby s ní byl. Přítel bývá impulzivní ve svém chování. Nejdřív se pro něco hrozně nadchne a pak z toho vycouvá. A já nevím, co si o tom mám myslet. Kdybych pro to neobětovala některé věci, které pro mě byly docela důležité, tak bych neřekla ani půl slova, jenže já jsem pro to obětovala docela dost, a právě proto mě docela dost mrzí, jak se ke mně zachoval. Ještě pořád čekám, že za mnou přijede, obejme mě a řekne, že bude všechno dobré.

Že se prostě vrátí a bude rád se mnou, jenže zatím to tak vůbec nevypadá a já jsem absolutně bezradná. Posledních pár dnů už ani nemám chuť k jídlu, protože čím dál více ztrácím naději a víru, že to bude zase v pohodě a nejradši bych jenom spala, nebo pracovala, ale to, jak víte samozřejmě nejde. Je to pro mě strašně těžké, když vím, že se oba dva trápíme, ale pořád přemýšlím, jestli si třeba nenašel někoho jiného. V hlavě mi probíhají různé myšlenky a já se jich nějak nemůžu zbavit. Říkám si, jestli to má ještě cenu se takhle trápit anebo se na to mám prostě vykašlat. 

Moc ráda nakupuji a je pravda, že neznám téměř skoro žádnou ženu, která by mi řekla, že nerada nakupuje. Nákupy ve mně vyvolávají takový pocit adrenalinu. Jednoznačně mě to úplně těší a jsem taková více uvolněná. Zrovna dnes jsem si udělala opravdu krásné nákupy. Ano, jsem žena a ráda nakupuji. A je to úplně normální. A jednoznačně nakupování je pro mě nejlepší lék na stres anebo na nějaké osamění či smutek. Můj partner tohle ví, takže pokaždé třeba když se pořádně pohádáme anebo on je vinen, tak mě vždycky druhý den vezme na nákupy. Ještě by bylo lepší, kdyby on to všechno za mě zaplatil.

Jenomže vždycky se to všechno musím platit sama. Ano, koupíme někde občas nějaký dárek. Ale on sám říká, že nemá rád nákupy, takže on vždycky někde sedí v hospodě, dává se tam nealkoholické pivo a čeká na mě, až si všechno nakoupím a potom jedeme domů. Partner vždycky říká, že to jsme my celé ženy, že jenom utrácíme peníze za oblečení anebo za kosmetiku. A já mu vždycky řeknu, že bych neutrácela peníze za kosmetiku a za oblečení. Kdyby mi to všechno zaplatil on. Kdyby všechno platil on, tak já vlastně neutratím ani korunu. On se vždycky na mě tak podívá a začne se potom smát.

A já mám vlastně pravdu, když to vezmete z logického hlediska, tak mám pravdu. Kdyby to za mě někdo zaplatil, tak samozřejmě logicky neutratím ani korunu, ale já na to finance mám. Mám zaměstnání, kde mám opravdu skvělé peníze a proč bych si nemohla udělat třeba jednou za měsíc nějaký pořádný relax, kde bych třeba utratila peníze za oblečení a za kosmetiku? Dnes jsem si koupila spodní prádlo, dvoje džíny, a tak je opravdu perfektní. Parfém také nedám dopustit na kvalitní hydratační tělové mléko, které mám ráda a za které také utrácím opravdu spoustu financí. A mně to nevadí. Když člověk má na to peníze, tak proč by si s nimi také nemohl dělat, co chce?

Mít svůj vysněný životní styl, tak to by měl mít asi každý člověk, ale také si musíte uvědomit, kde a jak žijete. Protože každá rodina má vlastně svůj takový zajetý a různý životní styl. Například my u nás v rodině doma také máme takový životní styl, že každý den spolu snídáme a potom také večer večeříme. Protože naštěstí my dospělí nemáme žádné směny, vždycky pracujeme, nebo jenom na ranní a děti chodí samozřejmě ráno do školky a do školy, takže vždycky si můžeme jako rodina zažít opravdu krásné rodinné snídaně a potom také večeře. Jinak na oběd chodíme vždycky každý tam, kde se zrovna nacházíme, a to vždycky v zaměstnání.

Takže vždycky s kolegyněmi si zajdu někam na oběd. Buďto si vezmu z domu jako kolegyně anebo jdeme třeba někam do restaurace na oběd a tam si vždycky pořádně popovídáme. A co potom děláme s rodinou večeře, povídáme si při jídle a říkáme si o tom, co jsme dělali celý den. Vždycky si vyslechneme naši nejmladší děti, potom teenagery a potom se s partnerem vždycky bavíme my dva. A potom, když naše děti odejdou spát a dají se do říše snů, tak si s partnerem a vždycky vykládáme takové účty, dospělé řeči. Anebo takové věci, které třeba se musí udělat ráno nebo kdo vyzvedne děti v tu a v tu dobu anebo kdy a jak se co stane.

Jak kdy samozřejmě to nedopadne, tak, jak se dohodneme. Náš životní styl také není úplně striktní, někdy životní styl musíme také pozměnit. A to hlavně kvůli tomu, když má někdo narozeniny anebo je někde veliká oslava. I když jsme zvyklí, že snídáme a večeříme spolu, tak někdy to musím jednoznačně přerušit. Kolikrát se nám stalo, že moje sestra k nám přijela na týden, protože se pohádala se svým partnerem říkala, že se s ním už rozejde, jenomže tohle říká už snad desetkrát. Nevím, proč někdo s někým je, když se stane, jenom hádají a mají tendenci se stále rozcházet. 

Pokaždé, když něco děláme, chceme vždy dosáhnout skvělých výsledků. To samé platí i při pečení nebo přípravě nějakých těch sladkostí. Když už chystáte dort pro Vaše děti, chcete, aby vypadal opravdu dobře a oni z něj měli velkou radost. Někdy dá ale hodně práce, aby vše vypadalo právě podle Vašich představ. Ale pokud si zvolíte ty správné pomocníky do Vaší kuchyně, můžete mít jistotu, že vše půjde opravdu snadno. Díky cukrářským potřebám totiž dosáhnete skvělých výsledků bez jakékoliv námahy, tím si můžete být naprosto jistí.

To nejlepší Vám nabízíme my

A právě proto neváhejte a vyzkoušejte si nějaké takové pomůcky k Vám do kuchyně pořídit. Jejich pořizovací cena není zrovna vysoká, takže za zkoušku opravdu nic nedáte. Uvidíte ale, že si jejich používání velmi rychle zamilujete a stanou se nedílnou součástí Vaší kuchyně. A právě proto se obraťte na nás a vyberte si z naší nabídky to pravé právě pro Vás. Díky tomu se stane z pečení a přípravy různých sladkostí opravdová zábava. V případě jakýchkoliv dotazů se na nás obraťte.

Pražský krysařík je malý vzrůstem, ale obrovský srdcem. Někdo by si mohl myslet že je to hloupost, ale je to fakt. Také jsem byla k tomuto plemeni spíše skeptická, a mám mnohem raději velké psy. Před 12 lety jsme z útulku adoptovali křížence tibetské dogy, takže i zde je vidět že pro takto velké psy mám slabost. Malé psy jsem nikdy nemusela, zejména proto, že celá řada lidí je prostě nevychová a nechávají je volně pobíhat, protože “on je malej a nic neudělá”.

Jenže o adoptovaného psa jsme přišli, ale dožil se téměř 13 let. Řešili jsme co dál. No a kamarádka má chovnou stanici právě s pražskými krysaříky. Z legrace jsem jí napsala kolik takový pes stojí, protože jsem byla ochotná zaplatit větší sumu spíše za většího psa – logika typu “větší kus, více peněz”. Když mi napsala že stojí 25 tisíc, byla jsem v šoku. Nicméně za dva dny už stála u mě v obývacím pokoji s pyšnou psí mámou a štěnětem. Nutno podotknout, že fenka se jmenuje Baileys podle mého oblíbeného likéru, a to víceméně rozhodlo o tom jaký pes bude náš další.

Odloučení od matky nesla velice dobře, vůbec nekňučela. Problém ale byl naučit ji venčit se venku. Téměř rok trvalo než se naučila že doma se nevenčí. Zkoušeli jsme všechno možné, a jakmile jsme se vrátili z dovolené, kde s námi byla taky, najednou se přestala venčit doma.

Krysařík je zvláštní plemeno. Miluje svou smečku, a na to jak je to malý pes, je neuvěřitelně ochranářský a obětavý. Dostává také svému jménu, neohroženě se vrhá za kdejakou krysou a dokonce i potkanem, až jsme měli strach aby se nám vrátila. Zbytečně neštěká celé dny, je houževnatá a má opravdu velké srdce. Tento malý pes o váze 1,75 kilo si mě naprosto získal. Až teď s odstupem času oceňuji že ji můžu vzít do ruky a jít s ní klidně i na poštu, což je zejména teď v létě skvělé, že můžu jezdit vyřizovat různé věci i s ní.

O vědě se říká, že s ní můžeme dělat v podstatě vše. Nabízí způsob, jak zjistit cokoliv, bez ohledu na to, jak nemožné se to zdá. A na první pohled to tak vypadá – komu se například ještě před třiceti lety snilo o možnostech internetu, o nových léčebných metodách či o tom, že pošleme sondy na Mars? Zdá se tedy, že s její pomocí dokážeme cokoliv. To je ale jen zdání. Ve skutečnosti má i ona svá omezení, o kterých je nutné vědět. Některá jsou daná přírodou, jiná lidmi, ale přesto existují. Jaká to jsou?

V první řadě jsou to fyzikální zákony. Například ať se snažíme, jak chceme, nelze překročit rychlost světla. Také ostatní faktory jsou přítomny – pokud chceme dělat pokusy ve stavu beztíže, je nutné je provádět alespoň na mezinárodní vesmírné stanici, a ani to mnohdy nestačí, neboť ani ona není tak vzdálená, aby zde alespoň částečně nepůsobila gravitace Země. Stejně tak jsme omezeni teplotou – pod absolutní nulu se zkrátka a jednoduše nedostaneme. Pokud tedy plánujeme experiment, je nutné, abychom vzali toto vše v úvahu.

Dále jsou tu etické otázky. Samozřejmě, ty závisí na konkrétní kultuře země, kde se daný experiment provádí, avšak naprostá většina se shoduje v tom, že ubližovat lidem pro vědu není akceptovatelné. Jak moc to drží vědu zpět, nám ukázala druhá světová válka, po jejímž konci se jednotlivé země snažily dostat k výsledkům experimentů prováděných na vězních v koncentračních táborech. Je například nepředstavitelné, že by někdo vzal člověka do dvacetistupňového mrazu a zde jej poléval ledovou vodou a zapisoval si reakce. Přesto nám to řeklo mnoho o fungování lidského těla.

Tato omezení však zároveň znamenají, že jsme omezeni i v tom, co vše můžeme objevit. Některé věci zkrátka nezjistíme jen proto, že experimenty, které by nám pomohly je objevit, jsou z nějakého důvodu nemožné. Jistě, je to škoda, avšak je to skutečnost, se kterou se musíme zkrátka smířit.

Jak si myslíte, že by měl člověk žít, že by měl mít typický životní styl? Podle mého názoru na tom opravdu něco je, protože když se budete snažit žít tak, jak chcete a budete dodržovat takový životní styl, který chcete, tak se samozřejmě budete vždycky cítit dobře. Není potom nic horšího. Než když jste třeba například nuceni žít nějaký jiný životní styl, takový úplně jiný životní styl, než který jste si přáli. Potom je to opravdu škoda. Proto si myslím, že je nejlepší, když vždy se lidé dohodnou, když jdou spolu bydlet do jedné domácnosti, aby věděli, co je čeká. A proč je to čeká?

Protože někdy se bohužel lidé vůbec neshodnou na tom, jaký životní styl budou žít, jak budou žít anebo jak budou vést domácnost. Jak se toho nebojím, ale někdy je to opravdu hodně složité. Tak moc složité, že lidi ani neví, jak by měli žít anebo jak se třeba někomu s něčím svěřit. Dokážete se někomu s něčím svěřit? Máte někoho u sebe, komu můžete úplně věřit? Já mám sice jenom jednoho člověka, a to je moje sestra, ale chybí mi, že jich nemám více. Bohužel se nemůžu svěřit ani své mamince, ani otci, ani svému partnerovi. Nevím, proč mám je ráda, oni mají rádi mě, ale bohužel já jim tak moc nevěřím.

Oni mají vždycky pro mě takové rady, které si myslím, že se k tomu ani nehodí anebo které vůbec takhle nemají být řečeny. Proto třeba když se vám někdo začne plést do vašeho života. Do vašeho životního stylu, tak je nejlepší, když je zastavíte opravdu včas. Rychle a včas, než bude pozdě, protože někdy potom na to přistoupíte, a to přistoupíte na to z donucení. Jenomže potom třeba za několik měsíců nebo za několik let toho budete opravdu hodně litovat. Litovat toho, že jste udělali něco, co jste nechtěli a třeba potom také přijdete o milovaného člověka. Věřte, nebo ne, ale je opravdu hodně situací, kdy lidé se změní kvůli někomu, ale zároveň přijdou třeba zase o několik lidí.